Únik z reality.

26. února 2013 v 0:44 | †SuicidePsychoMonstrum† |  Životní.


V mém tichém pokoji se ozvala rána a všude se rozletěly střepy malé, zelené skleničky. Můj pes chytl zase svojí akční náladu a pustil se do mého mléka co jsem si odložila na svůj malý stoleček. Rozsvítila jsem lampu abych uklidila tu neplechu a svého psa, který mi touhle náladou pil nervy, jsem pohřbila svým vražedným pohledem.
Klekla jsem si na holou zem a začala jsem střepy sbírat do ruky. Hned vedle mě ležel odpadkový koš, tak jsem všechno házela do něho.
Byla jsem ze všeho už psychicky vyčerpaná. Nedávala jsem svojí matku, svého otce, svého bratra jsem nemohla ani cítit. Vyhýbala jsem se svým kamarádům a snažila jsem se poprat s mejma náladami, které se měnily častěji než počasí venku.
Když jsem držela poslední střep v ruce, zahleděla jsem se na něho. Prstem jsem přejela přes ostrou špičku a v té chvílí se moje tělo naplnilo pocitem bláženosti.
NESMÍŠ! Křiklo na mě mé druhé já, které už vědělo na co myslím a co mám v plánu. Chtěla jsem cítit bolest. Chtěla jsem cítit tu úlevu. Chtěla jsem vidět krev. Svojí krev.
Podívala jsem se na svoje nohy. Bylo už pozdě večer a já měla na sobě jenom triko a kalhotky. Takhle se mi totíž pohodlně spalo. Prstem jsem přejela po své kůži na stehně a znovu jsem se zahleděla na střep. Mám nebo nemám?
Chyběl mi ten pocit ublížit si, ale zároveň se u toho uvolnit. Byl to můj únik z reality, který jsem milovala. Snažila jsem se toho zbavit. Už kvůli němu, protože on to nenaviděl a hrozilo mi, že jestli v tom budu pokračovat, tak ho ztratím.
Teď, ale nebylo cesty zpět a já nebyla daleko k tomu abych střep zaryla pořádně do svého stehna a neudělala na své noze dlouhou, krvavou cestičku.
Byla jsem si vědomá toho, že jakmile to udělám, budu mu muset říct pravdu. Ikdyž jsem předem věděla jeho reakci a věděla jsem, že bude konec, nechtěla jsem mu lhát. Nedopustila bych aby žil ve lži.
Už nebylo úniku. Potlačila jsem v sobě pálivé slzy a nechala střep klouzat po svojí noze. Sledovala jsem tu zkázu co zanechával střep na mojí kůži a jela jsem dal a hlouběji.
Zakrvacený střep jsem odhodila do koše a pozorovala jsem svojí politou podlahu od mléka, jak se zbarvuje do červené barvy. Cítila jsem se jak sjetá! Opřela jsem se o zeď a zavřela oči. Nechala jsem se unášet tou příjemnou slasti a vnímala jsem každé stéknutí krve po své noze. Byla jsem spokojená!

Já jsem si fakt už nemohla pomoc :(
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *Ess* *Ess* | Web | 26. února 2013 v 11:10 | Reagovat

Veľmi krásne si to napísala. :)

2 Marti Marti | Web | 26. února 2013 v 11:46 | Reagovat

Krásně napsané, ale velicesmutné, slzí mě oči .. dojala si mě.

Btw: Kámoška bude ráda :)
Ten bazén, ten je nejvíc :D Prostě můžeme jen a jen snít..

3 † Therr † † Therr † | Web | 26. února 2013 v 11:49 | Reagovat

Ale no tak. Je to osvobující ale proč to dělat když to to jen na chvilku udělá dobře :).

Moc hezky si to napsala, jsou v tom obsazené veliké emoce což se mi hrozně líbí :3

4 mouli-e mouli-e | E-mail | Web | 26. února 2013 v 13:15 | Reagovat

Nejprve díky,že jsi zaskočila na můj blog.Ten tvůj je krásný :) Černou barvu miluju a tu temnotu celkově taky :) Tak se mi moc líbí.A jinak děkuju za takovou radu,taky bych mohla někam s kamarádkama nebo tak zajít,uvidím.U nás ? Je taky taková mlha no :)A to máš pravdu :D vysměju se jim přímo do xichtá :DD a teď k tvému článku :
Normálně se mi přitom do očí nahrnuly slzy.Je to krásný.Když si představím ten pocit,musí to být bolestivé,ale pro tyto lidi úleva.Píšeš nádherně ;)

5 Kykyňa Kykyňa | Web | 26. února 2013 v 13:58 | Reagovat

Nebudem klamať, ale poviem na rovinu, že je to choré a nenormálne. Tiež som to kedysi robila, ale som rada, že je to za mnou a už sa k tomu dúfam nikdy nevrátim. Len ti to špatí telo. Dušu a bolesť si môžeš oslobodiť aj lepším spôsobom, len musíš byť ochotná ho nájsť...

Prepáč, ak ti to príde hrubé, ale naučila som sa takých ľudí neľutovať, pretože s tým neprestanú, len ich to bude poháňať a ubezpečovať v tom, že je to OK...

6 †SuicidePsychoMonstrum† †SuicidePsychoMonstrum† | Web | 26. února 2013 v 14:04 | Reagovat

[5]: Já to nedělám kvůli litosti, právě naopak, nesnáším když mě někdo za tohle lituje protože ani nechápu jak někdo může litovat toho co si dokáže sám sobě ublížit. Ale tvého názoru si opravdu velice vážím! :)

7 Jaja Jaja | Web | 26. února 2013 v 14:14 | Reagovat

takhle nějak vypadají nohy jedné "kámošky"

8 Tessule Tessule | Web | 26. února 2013 v 15:26 | Reagovat

je to krásně napsané:') až mě noha začala bolet) nikdy jsem tohle nedělala a ani nebudu....sice svoje tělo nesnáším a řezala bych se jenom kvůli němu, ale neudělala....i když zkrat může přijít vždycky že..

9 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 26. února 2013 v 15:47 | Reagovat

Nu můj první horor byl Kruh :) ty další potom si už nepamatuju :D viděla jsem jich dost :D Pak si večer vždycky říkám : " Proč na to čumíš, když se teď bojíš i vlastního stínu ?! " .. ale prostě mi to nedá a musím se to kouknout nu -_-

Nu to já mám blbější pocit, když se sprchuju, než když ve vaně ležím :) mi totiž máme zrcadlo tak hezky dané, že když se sprchuješ tak čučíš na sebe :D

K článku :
Ten pocit si dokážu živě představit..Navíc jsi to tak krásně napsala..Víš, že nemůžeš, ale nejde odolat...Já občas taky čučím na ostrý předmět, ale pořád si říkám : "Nesmíš ! " .. vím, že bych mu ublížila víc než sobě a byl by smutný... I když je pravda, že jsem to nedělala zas tak dlouho a jenom lehce, aby mi po tom nezůstavaly jizvy.. Ale ten příjemný pocit..vidět stékat svoji krev... Dá se to nějakým způsobem odnaučit..ale jak už to poznáš, tak to budeš chtít zkoušet znova a znova.... takže chápu, že jsi to udělala... třeba ti odpustí a bude to ok ..

10 Miriam Miriam | Web | 26. února 2013 v 16:58 | Reagovat

"hrozilo mi, že jestli v tom budu pokračovat, tak ho ztratím." Eh, to bych nezvládla. Můj přítel bere moje jizvy jako součást mě. Samozřejmě si také napřeje, abych to dělala, ale rozhodně by se se mnou nerozešel. Věřím, že by se snažil udělat vše proto, aby k tomu nemuselo znovu dojít.
Dlouho jsem se bála před ním vysléct. Ale pochopil to. Je jediným člověkem na planetě, který mi to nevyčítá a snaží se mě pochopit. Snad to ten tvůj taky jednou pochopí...

Stehno mi vždycky připadalo jako nejlepší místo, protože stále nosím kalhoty, vyjímečně sukni. Ale když mě pak kamarádka chtěla vytáhnout na koupaliště, nebo když jsem dostala nové superkrátké kraŤasy, tak jsem se opět dostala do nemalých problémů. Kéž by existovalo místo, které nikdy nikdy neuvidí. A né, v klíně si to neudělám, což jistě chápeš... A vlastně už to ani nedělám. Snažím se. Už to bude víc jak rok, co jsem se z toho dostala. Ovšem záblesky, vzpomínky na ten pocit se občas vrátí. Mým "Antidepresivem" je on.

11 cincina cincina | Web | 26. února 2013 v 18:20 | Reagovat

Taky jsem měla chuť několikrát to udělat, protože on to je osvobozující pocit... ale vždycky jsem se nějak dokázala ovládnout. Musíš mít nějakou motivaci, nebo prostě něco, kvůli čemu by si to přestala dělat.

12 Lee Lee | Web | 28. února 2013 v 9:55 | Reagovat

zlato, četla jsem to včera ráno a dneska znova neměla jsem  na to slova dokonce jsem se nad tím rozbrečela jaký jsem měla strach,že ti ujede ruka a já už tě neuvidím... Ten pocit co mě ovládnul byl strach, beznaděj  a bolest. Ty němužes trpět proto máš nás abychom tě i my s Luckou pozdrželi. Jenže přes tu zkurvenou dálku to není možné. :(   Znám ten pocit svobody znám ten pocit úlevy vím jak ti v tu chvilí bylo. :// Takže kdykolikoliv se ti něco bude dít nebo něco takového ozvy se mi :) Miluju tě budu s tebou za každé situace.!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama